Hody, fašank a ostatky - Svátky a tradice

České jméno svátku posvěcení kostela, od 'posvěcení'. Jeho klasickými atributy jsou pečená husa, posvícenské koláče pečené v každé domácnosti a tancovačka; na mnoha místech je dnes skromnější než moravské hody.

TA moravská slavnost - tři dny hodování, tance a hudby. Účastní se celá vesnice: chasa v krojích, cimbálová muzika nebo dechovka, plechy hodových koláčků. Ve vinařském kraji obvykle září až listopad. Slovo znamená 'hostiny', ze staročeského 'hod', sváteční den (jako Boží hod) - stejný kořen jako 'hodovat'.

Český masopust - slovanské slovo: maso + pustit, rozloučení s masem před půstem. Žádná nuda: obchůzky a masky na Hlinecku ve východních Čechách byly v roce 2010 zapsány na seznam UNESCO a mnoho českých měst svůj masopust od 90. let obnovilo.

Moravský karneval - z německého ‚Fasching,' odráží hluboké vazby Moravy na Rakousko. Ale tradice je starší než slovo: předkřesťanské obřady plodnosti s maskami (medvěd, Turek, ženich a nevěsta) chodí dům od domu. Divoký, hlasitý, hluboce komunitní.

Používá se i v Čechách, ale spíše jako kalendářní termín. Od ‚ostatní' (zbývající) - zbývající dny před začátkem půstu. Méně emotivní než na Moravě.

Stejné slovo, jiná váha. Na Moravě jsou ostatky vážná událost - vyvrcholení fašanku, noc, kdy průvod masek pohřbí basu (symbolický konec karnevalu), a komunita se rozloučí s masem a veselím až do Velikonoc.

České lidové kroje existují, ale jsou většinou muzejní exponáty nebo festivalové rekonstrukce. Jednodušší vzory, menší regionální variace. Málokterý Čech by pojmenoval specifický kroj své vesnice.

Na Moravě kroje ŽIJÍ - nosí se na hodech, svatbách, fašanku. Propracované na úrovni UNESCO: ručně vyšívané, specifické pro každý region až po vesnici. Podle vzoru výšivky, barvy stuh a stylu šátku poznáte přesnou vesnici. Rodiny je předávají po generace.

Žádný český ekvivalent. Čechy mají polku (kterou daly světu ve 30. letech 19. století) a jiné párové tance, ale nic jako sólová mužská improvizace verbuňku.

V roce 2005 prohlášen UNESCO za mistrovské dílo ústního a nehmotného dědictví, v roce 2008 zapsán na Reprezentativní seznam. Každý tanečník si k cimbálové muzice improvizuje vlastní choreografii - skoky, podupy, otočky, tlesknutí o holenice. Původně verbířský tanec (z německého 'Werbung', nábor). Každá vesnice má svůj verbuňk.

Není součástí české lidové hudební tradice. Česká lidová hudba se opírá o housle, klarinety, dechové nástroje a v jižních Čechách dudy. Zvukový obraz je zcela jiný.

ZVUK Moravy. Velký lichoběžníkový strunný nástroj, na který se hraje paličkami. Přišel přes maďarskou/romskou tradici. Cimbálová muzika (cimbál + housle + viola + basa) je standardní ansámbl na hodech, svatbách a ve vinných sklepech po celé jižní Moravě.

Čechy mají vlastní sváteční koláče: posvícenské koláče, které se na posvícení pečou po plechách v každé domácnosti, malé a kulaté s tvarohem, povidly nebo mákem. Na západě Čech nese velký chodský koláč tři náplně najednou.

Plechy malých koláčků, které na hody peče každá domácnost - s tvarohem, mákem, povidly, ořechy - a tři dny je nabízí hostům a sousedům. Dělit se o ně patří k hodům.

Standardní české slovo pro zástěru. V kontextu českého lidového kroje prostý funkční oděv - často jen součást pracovního oblečení.

Nářeční slovo pro zdobenou zástěru nošenou přes sukni v kroji - z německého 'Vortuch'. Není jen moravské: znala ho i starší řeč a lidový kroj v Čechách. V moravském kroji bývá bohatě vyšívaný, často nejzdobnější samostatný kus ženského kroje. Pravopis se liší podle oblasti.

Standardní slovo pro rukávy. V českém lidovém kroji jsou rukávy typicky jednodušší - řasené nebo skládané, ale zřídka středobodem oblečení.

Na Slovácku jsou rukávce název samotné ženské krojové košile, proslulé širokými, nabíranými, naškrobenými rukávy, často bohatě vyšívanými. Rukávy mohou daleko odstávat od paže a vzor výšivky prozradí vesnici.

Obecné české slovo pro šátek. V českém lidovém kroji obvykle jednoduchý potištěný nebo tkaný šátek. Menší rozmanitost než moravské ekvivalenty.

Stejné slovo, ale v moravském kroji je šátek uměleckým dílem: hedvábný nebo brokátový, vázaný způsobem specifickým pro region, často se zlatou výšivkou. Vdané ženy, svobodné dívky a vdovy mají každá jiný šátek. Samotný způsob vázání může indikovat rodinný stav, vesnici a příležitost.

Velký zvuk českých slavností: dechovky hrající polky, valčíky a pochody na posvícení, poutích a v pivních zahrádkách. Vzpomeňte na Kmochovu hudbu, ikonickou kolínskou dechovou tradici. Trubky, pozouny, tuby - hlasité, veselé, um-pa-pa. Silnou dechovou tradici má ale i Morava, jak ukáže další karta.

Symbolický moravský lidový soubor: cimbál + primáš + druhé housle + viola (kontra) + basa. Komorní, melodický, schopný divokých změn tempa. Jižní Morava má ale také jednu z nejsilnějších dechovkových tradic v zemi: na mnoha hodech hraje dechovka a Moravanka proslavila slováckou dechovku po celé republice.

Dar Čech světu! Zrodila se v Polabí kolem roku 1830, údajně ji vymyslela služka Anna Slezáková v Labské Týnici. Během dekády se rozšířila po celé Evropě. Slovo může pocházet z ‚půlka' (půlkrok). Nejslavnější český taneční export.

Polka a valčík se tančí i na moravských hodech, obvykle za doprovodu dechovky (Moravanka postavila slávu na slováckých polkách). Co Čechy nemají, je verbuňk (sólový mužský tanec) a sedlácká (párový tanec s dupáním, ze Slovácka). Ty jsou moravské.

Tradice jižních Čech (Strakonice) a západních Čech (Chodsko kolem Domažlic). České dudy mají typický nosový tón. Hlavními přehlídkami jsou Chodské slavnosti v Domažlicích a mezinárodní dudácký festival ve Strakonicích. Jinde v Čechách nejsou běžné.

Moravská/slovenská varianta dud, rozšířená na Valašsku a v moravsko-slovenském pohraničí. Slovo ‚gajdy' (z maďarských/balkánských kořenů) místo ‚dudy' značí kulturní předěl. Méně prominentní než cimbál, ale přítomné v nejstarší vrstvě lidové hudby.

Čechy mají vlastní baladickou tradici: Karel Jaromír Erben sbíral české lidové písně a na motivech lidových balad postavil sbírku Kytice (1853). Dnes je 'písnička' běžné slovo pro jakoukoli píseň.

Moravské balady jsou proslulé délkou a dramatem (láska, zrada, vojna, smrt) a mnohé se dodnes zpívají. Leoš Janáček s Františkem Bartošem vydali tisíce písní v Národních písních moravských v nově nasbíraných (1899-1901). Pozor: 'rozprávka' je na východní Moravě vyprávěný příběh (slovensky 'rozprávka' = pohádka), ne druh písně.