Koncovky a pády: Gramatika, která rozděluje

J- v jsem je němé u všech, i ve spisovné výslovnosti: pečliví i nedbalí mluvčí shodně říkají [sɛm]. 'Sem' je jen to, jak to píše obecná čeština. V Čechách je tedy samotný tvar spisovný

Moravské 'su', ze staršího 'jsu' (tvar utvořený jako 'nesu', 'vezu'). Je to samostatné 'jsem' střední a východní Moravy (já su) a mluvčího hned prozradí jako Moravana. Lašská nářečí na Ostravsku říkají sem

Jsou všichni vyslovují bez j-: [sou̯], jako ve 'voni sou doma'; obecná čeština to jen tak píše. Ou v 'jsou' je česká změna ú→ou (staročesky 'jsú'), kterou spisovná norma přijala

Východní Morava drží staré dlouhé ú ('oni sú doma'); Haná z něj dělá ó ('só'). Všimněte si dvojice: 'já su', ale 'oni sú' - rozlišuje je jen délka samohlásky

Česká hovorová řeč často zkracuje na 'dělaj' (bez koncového -í). Spisovné 'dělají' v pečlivé řeči. Samotná koncovka -ají je česká inovace: staročeské 'dělajú' změnilo ve 14. století ú po měkkém j na í

Typická moravská koncovka! -ú na východní Moravě drží staročeské 'dělajú'; -ó na Hané je mladší, hanácké zúžení dřívějšího ou. Tak či onak je tahle jediná hláska moravské poznávací znamení číslo jedna

'Bych' je pomocný tvar podmiňovacího způsobu pro 1. osobu jednotného čísla u jakéhokoli slovesa: 'šel bych', 'dala bych si kafe'. Obecná čeština ho drží beze změny

Morava říká také 'bych'. Kondicionál je jedno z míst, kde se obě země shodují - dobré vědět, abyste neslyšeli regionální znak tam, kde žádný není

Obecná čeština běžně vypouští pomocné ‘jsem/sem’ v 1. osobě minulého času: ‘Já šel do obchodu’ místo ‘Já jsem šel.’ Velmi neformální, ale nesmírně rozšířené.

Morava to dělá stejně: s vysloveným 'já' pomocné sloveso často odpadá ('Já šel do obchodu'), bez něj se říká 'šel sem'. Pomocné sloveso v minulém čase je přitom obvykle 'sem', ne 'su' - 'su' je samostatné 'jsem'

Hovorová řeč často vypouští j: 'pojď' → 'poď'. Předpona po- zůstává; v rychlé řeči mizí jen j mezi o a ď

Na Moravě se také říká 'poď' (stejně jako slovensky) a množné 'poďme' je typický východomoravský tvar. Někde se drží 'pojď'. Rozkazovací způsob je oblast, kde se čeština z Čech a z Moravy velkou měrou sbíhá

Standardní rozkazovací tvar slovesa ‘dát’. Obecná čeština používá standardní tvar bez úprav.

Na Hané se dvojhláska ej zužuje v é, takže 'dej' zní 'dé' - stejný hanácký zvyk, který z 'dobrý' dělá 'dobré'. Jinde na Moravě uslyšíte 'dej'

Obecná čeština rozšiřuje -ma na všechna podstatná jména: 'se ženama', 's kamarádama', 's městama'. Vzorem je starý duál: 'rukama', 'nohama', 'očima' jsou spisovné pro všechny. Hovorové je teprve rozšíření tohoto vzoru na ostatní slova

Na Moravě se také říká se ženama: -ma/-ama je 7. pád množného čísla přímo v moravských nářečích (na Hané s domama, na Slovácku a Valašsku -ama; lašská nářečí mají -mi nebo -ma). Pečliví mluvčí všude říkají psané -ami. A 'rukama', 'nohama' jsou spisovné na obou stranách

Koncovka -ma i u souhláskových kmenů. Spisovně: 'lidmi'. Hovorově: 'lidma'. V neformální řeči to uslyšíte pořád, v Praze stejně jako v Brně.

Lidmi je spisovný tvar, ten, který pečliví mluvčí používají všude. V běžné moravské řeči ale uslyšíte i -ma, takže tohle není hranice mezi zeměmi: je to propast mezi hovorovou a psanou češtinou

Česká nářečí změnila starou skupinu šč v šť (ešče → ešťe) a spisovná norma převzala český tvar: ještě, štěstí. Obecná čeština navíc obvykle vypouští j-: eště

Všechny moravské nářeční skupiny drží staré šč: ešče, ščestí. Je to jedna z mála změn, které se zastavily na moravské hranici ze všech stran, takže ešče opravdu říká 'Morava'

Předložka v se před neznělým p mění v [f]: spisovná výslovnost, všude stejná. Před samohláskou nebo zvučnou souhláskou nechává čeština v Čechách koncovou souhlásku neznělou: 's otcem' [s otsɛm], 'jak ona' [jak ona]

Na Moravě stejné [f]: spodoba před neznělou souhláskou je celočeská. Kde se východní Morava (a východní Haná) liší, je pozice před samohláskou a zvučnou souhláskou: koncová souhláska zezvučí, takže 's otcem' zní [z otsɛm] a 'jak ona' [jaɡ ona]. To, ne 'v Praze', je to znamení. Brno ji stejně jako Čechy nechává neznělou

Stará čeština změnila po měkkých souhláskách a v e a u v i (naša → naše, ulicu → ulici). Stalo se to v Čechách a spisovná norma to převzala

Většina moravských nářečí tuto změnu neprovedla: naša ulica, na našu ulicu, jako slovenština. Jen sever střední Moravy se tu chová jako Čechy. Českým uším to zní slovensky; je to prostě starší český tvar

Obecná čeština množné číslo slučuje: jedna koncovka pro lidi i věci (starý lidi = starý domy). Spisovná norma je drží odděleně: staří lidé, staré domy

Moravská nářečí v množném čísle drží lidi a věci odděleně, stejně jako spisovná norma: na Hané 'ťi staří liďi', ale 'ti starí domi', na východě 'staré domy'. Tady má moravská řeč k učebnici blíž než obecná čeština v Čechách