Určitý člen (ال)

ال - určitý člen

Arabština má jediný člen, ال (al-). Píše se dohromady se slovem a nemění se podle rodu ani čísla: stejné ال pro mužský i ženský rod, jednotné i množné číslo (الوَلَدُ ten chlapec, البِنْتُ ta dívka, الأَوْلادُ ti chlapci). Po لِـ z něj odpadá alif: لِلْبَيْتِ, pro dům. Neurčitý člen neexistuje: slovo bez ال je neurčité a ve spisovné arabštině nese navíc tanwín, koncovku na -n.

Člen a tanwín se nikdy nepotkají: البَيْتٌ je vždy chyba.

Co čeština řeší jinak

Čeština členy nemá. Jestli je věc nová, nebo známá, ukazuje slovosledem a souvislostí: „Do pokoje vešel muž“ je někdo neznámý, „Muž vešel do pokoje“ je ten, o kom už byla řeč. V hovoru si pomáháme slovem „ten“ („ten kluk od vedle“), ale povinné není. Arabština určitost značí přímo na slově a ال potřebuje pokaždé, když jde o konkrétní, už známou věc. Odtud nejčastější chyba česky mluvících: ال prostě vynechat, protože jeho chybění české ucho neruší. Ptejte se: jde o jakýkoli dům, nebo o ten dům? A nepřekládejte ال slovem „ten“, pro „tento, ten“ má arabština vlastní slovo, هٰذا.

Sluneční a měsíční písmena

ل členu se píše skoro vždycky, ale ne vždycky vyslovuje. Rozhoduje první písmeno slova:

Před slunečním písmenem se ل rozpustí a to písmeno se zdvojí, proto má ش v الشَّمْسُ šaddu. Napíšete الشَّمْسُ a řeknete aš-šams; napíšete النّاسُ a řeknete an-nás. Skupiny jsou pojmenované podle vlastních příkladů: القَمَر („měsíc“) si l nechá, الشَّمْس („slunce“) ho ztratí.

Že se napsané písmeno nevysloví, znáte: „jsem“ se běžně říká „sem“. A splývání souhlásek dělá čeština sama: „s šéfem“ vyslovíte jako jedno dlouhé š. Přesně tak zanikne ل v ش.

Seznamy se nemusíte biflovat. Sluneční písmena se tvoří špičkou nebo přední částí jazyka u zubů a za nimi, na stejném místě jako ل, a ل do nich „sklouzne“. Měsíční se tvoří rty (ب م) nebo hlouběji (ك ق ع ح). Dvě výjimky si zapamatujte: ج a ي se tvoří středem jazyka, a přesto l před nimi zní (الجَمَلُ, al-džamal). A slovo začínající na ل ho zdvojí: اللَّيْلُ, al-lajl, noc.

a ze al- po samohlásce odpadá

Počáteční a členu slouží jen k tomu, aby se dalo začít mluvit. Po samohlásce odpadne a samohláska se napojí rovnou na l: في البَيْتِ je fil-bajti, إِلى البَحْرِ je ila l-bahri, وَالقَمَرُ je wal-qamaru. Po لِـ („pro, k“) se alif ani nepíše: لِلْبَيْتِ, lil-bajti.

Kdy je slovo určité bez ال

• Vlastní jména: مِصْرُ, دِمَشْقُ, سامي. Některé zeměpisné názvy mají člen jako součást jména: القاهِرَةُ (Káhira), الأُرْدُنُّ (Jordánsko).
• Slovo s přivlastňovací koncovkou: كِتابي, moje kniha. Nikdy الكِتابي.
• První slovo idáfy: كِتابُ الطّالِبِ, kniha toho studenta. Člen dostane jen poslední slovo.

Kde arabština člen dá a čeština by nic nečekala

ال stojí i u věcí obecně, nejen u konkrétních: أُحِبُّ القَهْوَةَ - mám rád kávu; الماءُ ضَروريٌّ لِلْحَياةِ - voda je nezbytná pro život. Česky by nikoho nenapadlo říct „ta káva“, arabština ale kávu jako druh věcí označí členem. Přídavné jméno u určitého podstatného jména dostane ال také (البَيْتُ الكَبيرُ, ten velký dům), přídavné jméno bez něj vytvoří větu (البَيْتُ كَبيرٌ, ten dům je velký).

Arabský člen máte i v češtině: „algebra“ (الجَبْر), „alkohol“ (الكُحْل), „alchymie“. Al- tu zůstalo, protože ج a ك jsou měsíční písmena. V pohádkovém Aladinovi, عَلاءُ الدّينِ, se člen před slunečním د změnil v ad-.