Arabská abeceda: třetí skupina písmen

Arabská abeceda, třetí skupina: ط ظ ع غ ف ق ك ل م ن ه و ي

Arabská abeceda má 28 písmen a tato poslední skupina přidává zbylých třináct. Najdete v ní dvě hlásky, se kterými se studenti trápí nejvíc, ع a ق, poslední dvě emfatické a dvě písmena, která jsou jednou souhláskou a jindy dlouhou samohláskou: و a ي. Zato ف ك ل م ن zní skoro jako česká f, k, l, m, n.

و je šesté a poslední nespojovací písmeno: stejně jako ا د ذ ر ز se na písmeno za sebou nikdy nenapojí.

Hrdlo: ع, غ a ه

• ع je nejtěžší hláska abecedy a čeština ji nezná. Není to samohláska ani ráz: hrdlo se stáhne jako na začátku dávení a hlas se tím sevřením protlačí, samohláska za ním zní přiškrceně. Nevynechávejte ho a nenahrazujte obyčejným a: z عَيْنٌ („oko“) by bez něj bylo أَيْنَ („kde“).
• غ je znělý protějšek خ, tedy znělé ch. Čeština ho zná jen tam, kde se ch spodobí před znělou souhláskou, například v rychlém „abych byl“. Arabská hláska je o kousek hlouběji a zní jako kloktání nebo francouzské r. Nikdy to není g ani české h: غَداءٌ je ghadá, oběd.
• ه je lehký neznělý výdech. České h je znělé a na konci slova se mění v ch: „sníh“ vyslovujeme „sních“. Arabské ه zůstává na konci slova lehkým výdechem: وَجْهٌ (wadžh, obličej), žádné „wadžch“. A držte ho odděleně od staženého ح z první skupiny.

ق není ك

ق je k vyslovené mnohem hlouběji, tam, kde se kořen jazyka dotýká čípku; ك je obyčejné české k. České ucho je slévá v jedno, ale význam se liší: قَلْبٌ (qalb) je srdce, كَلْبٌ (kalb) je pes. Nářečí se tu rozcházejí: v Káhiře a Damašku ق často nahrazuje ráz, v Zálivu a na venkově zní g, spisovná arabština ale drží hluboké q.

Poslední emfatické: ط a ظ

ط a ظ jsou „těžké“ protějšky ت a ذ a tvoří se stejně jako ص a ض ze druhé skupiny: kořen jazyka stažený k hrdlu. Porovnejte تينٌ (tín, fíky) a طينٌ (tín, hlína): v českém přepisu stejné, v arabštině dvě slova. Mnoho mluvčích vyslovuje ظ jako emfatické z.

و a ي: souhláska, nebo dlouhá samohláska

Na začátku slabiky je و w a ي j: وَلَدٌ (walad, chlapec), يَوْمٌ (jaum, den). Při و se rty zaokrouhlí a zuby se jich nedotknou; české v je tu přízvuk. Pomůže vám české „au“ v „auto“: jeho druhá půlka je právě tohle w. Po souhlásce se shodnou samohláskou zapisují obě písmena dlouhé ú a í: نورٌ (núr, světlo), كَبيرٌ (kabír, velký). Po fatze tvoří dvojhlásky au a aj, podobné českému „auto“ a „kraj“: يَوْمٌ, بَيْتٌ.

Znaky, které se mezi 28 písmen nepočítají

• ء hamza, ráz v hrdle; píše se samostatně nebo na podložce (أ إ ؤ ئ).
• ة tá marbúta, koncovka ženského rodu: je to ت napsané ve tvaru ه se dvěma tečkami. Na konci promluvy se čte -a, před dalším slovem -at: مَدينَةٌ, مَدينَةُ دِمَشْقَ. Nepleťte si ji s ه, které tečky nemá.
• ى alif maqsúra, koncové á psané jako ي bez teček: عَلى.
• لا lám a alif slité do povinné ligatury. Staré gramatiky ji uvádějí dokonce jako 29. písmeno, ve skutečnosti jsou to písmena dvě.