Zvládněte gramatiku s podrobnými vysvětleními a příklady
Písmena ا ب ت ث ج ح خ — čtyři poziční formy
Dokážu rozpoznat a napsat prvních 7 arabských písmen ve všech pozičních formách
Písmena د ذ ر ز س ش ص ض — nespojující a emfatická
Dokážu rozpoznat a napsat písmena د ذ ر ز س ش ص ض včetně emfatických
Písmena ط ظ ع غ ف ق ك ل م ن ه و ي — dokončení abecedy
Dokážu rozpoznat a napsat všech 28 arabských písmen
أنا أنتَ أنتِ هو هي نحن أنتم هم + duální formy
Dokážu používat osobní zájmena k představení sebe a mluvení o ostatních
Jak arabština řekne můj, tvůj, jeho a její: koncovky na podstatném jménu (كِتابي، كِتابُكَ، كِتابُكِ، كِتابُهُ، كِتابُها، كِتابُنا، كِتابُهُمْ), zvláštní „tvůj“ pro muže a pro ženu, ة měnící se v ت, proč slovo nedostane الـ a že „svůj“ neexistuje.
Umím říct, komu co patří (můj, tvůj, jeho, její, náš, jejich), vybrat správnou koncovku pro muže i ženu a pojmenovat svou rodinu a své věci: أَبي، سَيّارَتُنا، بَيْتُكِ.
Předmětná zájmena jsou v arabštině koncovky slovesa: رَأَيْتُهُ (viděl jsem ho), ساعَدَني (pomohl mi), زارَنا (navštívil nás). Proč je „mě“ u sloves -ní, ale u jmen a předložek -í (لي، مَعي، مِنّي), -hu proti -hi a إِيّاكَ.
Umím odkázat na lidi a věci bez opakování jmen, viděl jsem ho, zná nás, zavolej mi, uvař nám, a používat zájmenné koncovky na slovesech i předložkách.
Přivlastňovací vazba spojující dvě podstatná jména
Dokážu tvořit přivlastňovací vazby pomocí idáfy
Běžné arabské předložky a jejich použití
Dokážu používat předložky k popisu místa a směru
Negace pomocí لا, ليس a ما
Dokážu negovat věty pomocí لا, ليس a ما
Shoda přídavných jmen v rodě, čísle a určitosti
Dokážu používat přídavná jména se správnou shodou
Slovesná věta s pořadím VSO
Dokážu tvořit slovesné věty se správným pořadím VSO
Jak arabština řekne „mám“ bez slovesa: عِنْدَ s přivlastňovacími koncovkami, zápor s لَيْسَ a ما, otázka s هَلْ a kdy místo toho použít مَعي nebo لي.
Dokážu říct, co já a jiní máme a nemáme, a zeptat se někoho, jestli něco má.
Jak arabsky říct „je / jsou“ ve smyslu existence: هُناكَ, يوجَد / توجَد a věta začínající místem, neurčité podstatné jméno za nimi, zápor s لَيْسَ هُناكَ a لا يوجَد a otázky.
Dokážu říct, co na nějakém místě je a není, zeptat se, jestli je něco poblíž, a popsat byt nebo čtvrť.
Čísla 1–10 s pravidlem opačné polarity rodu
Dokážu počítat od 1 do 10 a použít pravidlo opačné polarity
Arabské číslovky od 11 do 100: -náctky, desítky na -ūna, pořadí „jedna a dvacet“, rod u -náctek a jednotné číslo podstatného jména po 11-99.
Umím počítat do sta, říct svůj věk vazbou عُمْري ... سَنَةً a přečíst cenu a poznám, že po 11-99 stojí podstatné jméno v jednotném čísle.
Časování přítomného času s předponami a příponami
Dokážu časovat pravidelná slovesa v přítomném čase
Časování minulého času s příponami
Dokážu časovat pravidelná slovesa v minulém čase
Pravidelný mužský plurál (-ون/-ين) a ženský plurál (-ات)
Dokážu tvořit pravidelný mužský a ženský plurál
Běžné vzory nepravidelného plurálu pro běžná podstatná jména
Dokážu rozpoznat a použít vzory nepravidelného plurálu
Arabský duál: koncovka -āni / -ajni pro právě dva, ة otevřené v ت, přídavná jména ve dvojném čísle a zájmena هُما a أَنْتُما.
Dokážu mluvit o dvou lidech nebo dvou věcech pomocí koncovky duálu a shodnout s ní přídavná jména i zájmena.
Koncovka nisba ـِيّ / ـِيَّة: národnosti od zemí, přídavná jména od měst i běžných podstatných jmen, odpadnutí ال, ة a ا a shoda.
Dokážu nisbou (مِصْرِيّ، مِصْرِيَّة) říct, odkud lidé a věci pocházejí, a poznám přídavná jména s nisbou při čtení.
كانَ, „byl“: jak arabština převede větu bez slovesa do minulosti, proč přísudek přejde do akuzativu (كانَ البَيْتُ كَبيراً) podobně jako české „byl lékařem“, tvary كُنْتُ، كانَتْ، كانوا, budoucí سَيَكونُ a „sestry“ لَيْسَ، أَصْبَحَ، ما زالَ.
Umím říct, jací byli lidé, místa a věci a čím kdo byl, čím se stal a čím pořád je, a říct, co jsem měl a neměl.
Jak arabsky přikázat nebo poprosit: rozkazovací způsob z přítomného času (تَكْتُبُ - اُكْتُبْ), pomocná samohláska u nebo i, tvary pro muže, ženu a skupinu (اُكْتُبْ، اُكْتُبي، اُكْتُبوا), krátká slovesa jako خُذْ a قِفْ a „nedělej“ pomocí لا تَكْتُبْ.
Umím zdvořile říct nebo poprosit muže, ženu či skupinu, aby něco udělali nebo neudělali, a rozumím pokynům a popisu cesty: اِذْهَبْ، خُذْ، قِفْ، لا تَنْسَ.
Arabský budoucí čas: سَـ nebo سَوْفَ před přítomným časem (سَأَكْتُبُ، سَوْفَ أَكْتُبُ), zda mezi nimi je rozdíl blízké a vzdálené budoucnosti, „nebudu“ s لَنْ a subjunktivem (لَنْ أَذْهَبَ) a „bude“ سَيَكونُ.
Umím mluvit o svých plánech a o tom, co se stane, zítra, příští týden nebo v létě, říct pomocí لَنْ, co dělat nebudu, a odpovědět na pozvání سَآتي إِنْ شاءَ اللّٰهُ.
Slovesné kmeny (أَوْزان): jak z jednoho trojsouhláskového kořene vznikne několik sloves. I. kmen دَرَسَ, II. kmen دَرَّسَ (působení), III. kmen ساعَدَ (s někým), proč jejich přítomný čas začíná na u (يُدَرِّسُ), jaká z nich vznikají jména (مُدَرِّس) a kmeny IV-X k poznávání.
Umím poznat I., II. a III. kmen slovesa a u v jejich přítomném čase, odhadnout význam nového slovesa nebo jména podle kořene a vzorce (دَرَسَ - دَرَّسَ - مُدَرِّس) a najít slovo ve slovníku podle kořene.
Jak arabsky říct „musím“: neměnné يَجِبُ, أَنْ se subjunktivem, osoba u عَلى (عَلَيَّ أَنْ) a rozdíl mezi يَجِبُ أَلّا a لا يَجِبُ أَنْ.
Dokážu říct, co já a jiní musíme nebo nesmíme dělat a že něco není nutné, pomocí يَجِبُ أَنْ a عَلَيَّ أَنْ.
إِنَّ a její sestry أَنَّ، لٰكِنَّ، كَأَنَّ، لَيْتَ، لَعَلَّ: podmět přejde do akuzativu a přísudek zůstane v nominativu (إِنَّ الطَّقْسَ جَميلٌ), zrcadlový obraz كانَ. Kdy إِنَّ a kdy أَنَّ, když česky je obojí „že“, a jak se k nim připojují zájmenné koncovky.
Umím převyprávět, co kdo řekl nebo co vím (قالَ إِنَّ، أَعْرِفُ أَنَّ), přidat k výpovědi „ale“, „protože“, „snad“ a „kéž“ a dát podmět po těchto částicích do správného pádu.
Arabské „když, jestli“: إِذا + minulý čas s významem přítomnosti nebo budoucnosti (إِذا دَرَسْتَ نَجَحْتَ), kdy výsledek potřebuje فَـ, „když ne“ s إِذا لَمْ, إِذا jako české „když“ i v čase, neskutečné podmínky s لَوْ ... لَـ (لَوْ كُنْتُ غَنِيّاً لَسافَرْتُ) jako „kdyby ... -bych“ a إِنْ v إِنْ شاءَ اللّٰهُ.
Umím dělat plány a radit s podmínkou (إِذا ... فَـ), říct, co se děje, když něco přijde (إِذا جاءَ رَمَضانُ), říct, co bych dělal, kdyby věci byly jinak (لَوْ ... لَـ), a zdvořile poprosit s لَوْ سَمَحْتَ.
Druhý a třetí stupeň v arabštině: vzorec أَفْعَلُ (كَبير - أَكْبَرُ) s مِنْ ve významu „než“, proč se s مِنْ nemění podle rodu, nejvyšší stupeň أَكْبَرُ مَدينَةٍ (největší město), الكُبْرى se členem, nepravidelné أَفْضَلُ a أَغْلى a أَكْثَرُ + podstatné jméno u dlouhých přídavných jmen.
Umím srovnávat lidi, místa, ceny a věci (أَكْبَرُ مِنْ، أَغْلى مِنْ، أَصْغَرُ مِنّي بِسَنَتَيْنِ), říct, co je největší, nejlepší nebo nejlevnější (أَفْضَلُ مَطْعَمٍ), a použít أَكْثَرُ u přídavných jmen, která se do vzorce nevejdou.