Ukazovací zájmena

Ukazovací zájmena: هٰذا، هٰذِهِ، ذٰلِكَ، تِلْكَ

Arabské „tento“ a „tamten“ se shodují s podstatným jménem v rodě i čísle, stejně jako české „tento / tato“.

Malý svislý alif nad ه a ذ je dlouhé á: há-dhá, ne „hadha“. Čárku nad á si tu domyslete, arabština ji píše tímhle malým znakem. V běžném tisku a na klávesnici chybí (هذا، هذه، ذلك). ذ uprostřed je anglické th z „this“, ne české z ani d. Pro dva lidi nebo věci existují dvojné tvary (هٰذانِ, هاتانِ); zatím je stačí poznat.

„To je kniha“, nebo „tato kniha“

Tohle pravidlo rozhoduje o všem. Čeština rozdíl nese dvěma různými slovy: „To je kniha.“ je hotová věta, „tato kniha...“ jen začátek, čekáme, co bude dál. Arabština má jedno slovo, هٰذا, a rozdíl dělá člen:

• هٰذا كِتابٌ - To je kniha. (bez ال: hotová věta)
• هٰذا الكِتابُ - tato kniha... (s ال: obvykle se čte jako spojení, čeká na pokračování)
• هٰذا الكِتابُ جَديدٌ - Tato kniha je nová.

Je to stejný mechanismus jako البَيْتُ كَبيرٌ (dům je velký) proti البَيْتُ الكَبيرُ (ten velký dům). Česky mluvící tu rádi dávají ال do věty „to je kniha“, protože na knihu přece ukazují a je konkrétní. Na konkrétnosti ale nezáleží. Zeptejte se: je věta hotová? Dá se za ni dát tečka? Pak je bez členu. A „tohle je ta kniha“ s určitým přísudkem postaví arabština se zájmenem: هٰذا هُوَ الكِتابُ.

České „to“ se nemění, arabské ano

České „to“ ve významu „tohle je“ platí pro všechno: „To je bratr“, „To je sestra“, „To jsou moji přátelé“. Arabština i tady shoduje: هٰذا أَخي - to je můj bratr, هٰذِهِ أُخْتي - to je moje sestra, هٰؤُلاءِ أَصْدِقائي - to jsou moji přátelé. Kdo přenese neměnné české „to“, řekne هٰذا أُخْتي, a to nejde.

Jak vybrat tvar

• Podle rodu arabského slova: هٰذا البَيْتُ, هٰذِهِ المَدينَةُ (česky „toto město“, arabsky ženský rod), هٰذِهِ الشَّمْسُ (شَمْس je ženského rodu bez ة).
• Pro více lidí: هٰؤُلاءِ الطُّلّابُ - tito studenti.
• Pro více věcí: هٰذِهِ, protože množné číslo věcí se shoduje jako ženský rod jednotného čísla: هٰذِهِ الكُتُبُ جَديدَةٌ - tyto knihy jsou nové. Česky rozlišíte „tito studenti“ a „tyto knihy“ podle rodu, arabština se ptá jen na jedno: jsou to lidé, nebo ne?
• Daleko, nebo už zmíněné: ذٰلِكَ اليَوْمُ (ten den), تِلْكَ السَّنَةُ (ten rok). Tady ذٰلِكَ odpovídá spíš českému „ten“ ve vyprávění než „tamten“.

Představování

Se jménem nebo se slovem s přivlastňovací koncovkou žádný člen nepřidáváte, a tak ukazovací zájmeno rovnou vytvoří větu: هٰذا سامي - to je Sámí; هٰذِهِ أُخْتي - to je moje sestra. „Tahle moje sestra“ se staví jinak, ukazovací zájmeno jde za podstatné jméno: أُخْتي هٰذِهِ.