Mužský a ženský rod

Mužský a ženský rod: المُذَكَّرُ وَالمُؤَنَّثُ

Arabština má dva rody, mužský a ženský; střední rod nezná. Rod má každé podstatné jméno, i věci, a řídí se jím přídavná jména, zájmena, ukazovací slova i slovesa. Hlavním znakem ženského rodu je ة (tá marbúta): přidejte ji k mužskému slovu pro osobu nebo k přídavnému jménu a máte ženský tvar.

Podstatná jména věcí na ة jsou také ženského rodu: مَدينَةٌ (město), سَيّارَةٌ (auto), مَدْرَسَةٌ (škola).

Co je podobné češtině

Většina českých ženských jmen končí na -a a většina arabských na ة: „škola“ i مَدْرَسَةٌ, „studentka“ i طالِبَةٌ. Přídavné jméno se stejně jako v češtině přizpůsobí podstatnému: „velký dům“, „velká škola“, بَيْتٌ كَبيرٌ, مَدْرَسَةٌ كَبيرَةٌ. Jen pořadí je obrácené, přídavné jméno stojí za podstatným. A rody jsou jen dva a ة vidíte na první pohled, což je jednodušší než tři české rody s koncovkami jako „noc“ nebo „kost“.

Hlavní past: rody se kryjí jen někdy

Rod arabského slova se s českým často nekryje a podle překladu ho neuhodnete. كِتابٌ („kniha“) je mužského rodu, طاوِلَةٌ („stůl“) ženského; مَدينَةٌ („město“) a شَمْسٌ („slunce“), česky střední rod, jsou ženského; مِصْرُ („Egypt“) je také ženského. Přídavné jméno proto vybírejte podle arabského slova: المَدينَةُ كَبيرَةٌ, „město je velké“, s ة. A protože střední rod arabština nemá, každé české „ono“ se musí rozhodnout mezi „on“ a „ona“. Učte se každé podstatné jméno i s rodem, stejně jako s množným číslem.

Jak se čte ة

ة je t napsané ve tvaru ه. Na konci promluvy zní jen -a: مَدينَة (madína). Před dalším slovem je slyšet t: مَدينَةُ دِمَشْقَ (madínatu dimašq). S přivlastňovací koncovkou se změní v obyčejné ت: سَيّارَةٌ, سَيّارَتي (moje auto).

Ženský rod bez ة

• Ženské bytosti: أُمٌّ (matka), بِنْتٌ (dívka), أُخْتٌ (sestra).
• Většina zemí a města: مِصْرُ, دِمَشْقُ, تونِسُ. Několik zemí je mužského rodu: العِراقُ, المَغْرِبُ, لُبْنانُ.
• Většina párových částí těla: يَدٌ (ruka), رِجْلٌ (noha), عَيْنٌ (oko), أُذُنٌ (ucho). Česky jsou „oko“ a „ucho“ středního rodu, arabsky ženského.
• Seznam, který se učí zpaměti: شَمْسٌ (slunce), أَرْضٌ (země), نارٌ (oheň), ريحٌ (vítr), حَرْبٌ (válka), دارٌ (dům, domov). U „země“ a „války“ se rod s češtinou náhodou shoduje.
• Slova na ـى nebo ـاء, které nepatří ke kořeni: ذِكْرى (vzpomínka), صَحْراءُ (poušť).

Mužský rod navzdory ة

I tohle znáte. Čeština má mužská slova na -a: „táta“, „předseda“, „kolega“, „Honza“, a přídavné jméno u nich je mužské: „náš táta je hodný“. V arabštině stejně: خَليفَةٌ („chalífa“) a mužská jména jako حَمْزَةُ a أُسامَةُ končí na ة, ale jsou to muži a shodují se v mužském rodě: حَمْزَةُ طالِبٌ مُجْتَهِدٌ - Hamza je pilný student.

Shoda

Přídavné jméno přebírá rod svého podstatného jména, ať stojí hned za ním, nebo jako přísudek: وَلَدٌ طَويلٌ (vysoký chlapec), بِنْتٌ طَويلَةٌ (vysoká dívka), الشَّمْسُ حارَّةٌ (slunce pálí). Zájmeno také: kniha je هُوَ („on“), město هِيَ („ona“). Přídavná jména barev mají vlastní ženský tvar: أَحْمَرُ / حَمْراءُ (červený / červená). A množné číslo věcí se shoduje jako ženský rod jednotného čísla; to pravidlo přijde s množným číslem.