Arabská jmenná věta: podmět (مُبْتَدَأ) a přísudek (خَبَر) bez slovesa „být“ v přítomném čase, أَنا طالِبٌ, البَيْتُ كَبيرٌ. Jak člen ukazuje hranici věty, shoda, vložené zájmeno, přísudek na začátku a كانَ a لَيْسَ.
Umím popsat lidi, místa a věci jednoduchými větami bez slovesa (البَيْتُ كَبيرٌ، أَنا مِنْ مِصْرَ), říct, kde co je, a podle členu poznat větu od pouhého spojení slov.
Podívejte se na tyto příklady. Dokážete rozpoznat gramatický vzorec?
البَيْتُ كَبير
Dům je velký
الطَّقْسُ جَميل
Počasí je krásné
هِيَ مِن لُبنان
Ona je z Libanonu
السَّيّارَةُ جَديدَة
Auto je nové
Zaměřte se na zvýrazněné části. Co mají společného?
Arabská gramatika třídí věty podle prvního slova. Jmenná věta začíná podstatným jménem nebo zájmenem, slovesná věta slovesem. Jmenná věta má dvě části: مُبْتَدَأ (mubtada’, podmět, doslova „čím se začíná“) a خَبَر (chabar, přísudek, „zpráva“ o podmětu). V přítomném čase mezi nimi žádné sloveso „být“ není.
| Arabsky | Slovo od slova | Význam |
|---|---|---|
| أَنا طَبيبٌ | já lékař | Jsem lékař. |
| البَيْتُ كَبيرٌ | ten dům velký | Ten dům je velký. |
| سامي في المَطْبَخِ | Sámí v kuchyni | Sámí je v kuchyni. |
| القاهِرَةُ مَدينَةٌ كَبيرَةٌ | Káhira město velké | Káhira je velké město. |
Podívejte se na prostřední sloupec: česky to zní jako telegram. Čeština bez „je“ a „jsem“ větu nepostaví: „Jsem lékař“, „Dům je velký“, „Máma je doma“. Česky mluvící proto v arabštině instinktivně hledají slovo, které by na to místo dali. V přítomném čase žádné není. Pomůže myslet na titulky novin nebo na nápisy: „Muzeum zavřeno“, „Vstup zdarma“, i čeština tu „je“ vynechá a nikomu to nevadí.
Přísudkem může být přídavné jméno, podstatné jméno, spojení s předložkou (في المَطْبَخِ, v kuchyni) nebo slovo jako هُنا (tady): الفُنْدُقُ هُنا - hotel je tady.
Česky rozliší „velký dům“ a „Dům je velký“ slovosled a sloveso „je“. V arabštině stojí přídavné jméno vždy za podstatným jménem a sloveso chybí, takže tu práci dělá člen:
Podmět je tedy obvykle určitý (s ال, jméno, zájmeno nebo slovo s přivlastňovací koncovkou) a přísudek obvykle neurčitý. Oba stojí v nominativu, s koncovkou -u.
Stejně jako v češtině se přídavné jméno v přísudku shoduje s podmětem v rodě a čísle: البَيْتُ جَديدٌ (dům je nový), السَّيّارَةُ جَديدَةٌ (auto je nové). Rod se ale bere z arabského slova: auto je česky středního rodu, سَيّارَة ženského. Množné číslo věcí se shoduje jako ženský rod jednotného čísla; to pravidlo přijde později.
Je-li určitý i přísudek, vloží arabština mezi obě části často zájmeno, aby druhé slovo nesplynulo s prvním: القاهِرَةُ هِيَ عاصِمَةُ مِصْرَ - Káhira je hlavní město Egypta. هٰذا هُوَ البَيْتُ - to je ten dům. Zájmeno tu zastane práci českého „je“. Je to nejbližší obdoba „je“, jakou arabština má, a používá se hlavně tam, kde jsou určité obě části.
Neurčitým podmětem arabština větu nezačíná. Když oznamujete, že někde něco je, jde místo napřed: في البَيْتِ ضَيْفٌ - v domě je host. Čeština dělá totéž slovosledem: „V domě je host“, když je host nový, ale „Host je v domě“, když o něm už víme. Stejně jsou postavené عِنْدي سَيّارَةٌ (mám auto) a هُناكَ فُنْدُقٌ (je tam hotel).
V prosté oznamovací větě se „být“ objeví hlavně tehdy, když potřebujete čas nebo zápor. كانَ dá minulost a přísudek pak přejde do akuzativu na -an: كانَ البَيْتُ كَبيراً - dům byl velký. I čeština po „byl“ často mění pád: „Otec byl lékařem“; arabština volí akuzativ, čeština instrumentál. Zápor v přítomném čase je لَيْسَ, samostatné slovo, podobně jako české „není“ není jen „ne“ + „je“. I po něm stojí akuzativ: البَيْتُ لَيْسَ كَبيراً - dům není velký. Víc v tématech o كانَ a o záporu.
Slovesná věta naproti tomu začíná slovesem a vypráví, co se stalo: ذَهَبَ سامي إِلى السّوقِ - Sámí šel na trh.
Použijte tuto gramatiku ve cvičeních kurzu A1
Procvičovací cvičeníالبَيْتُ كَبير
Dům je velký
al-bajtu kabír: určitý podmět a neurčitý přísudek, a české „je“ se jen domýšlí. Kdyby mělo ال i كَبير, byl by to jen „ten velký dům“.
الطَّقْسُ جَميل
Počasí je krásné
at-taqsu džamíl: ل členu zanikne ve slunečním ط a sloveso „je“ chybí. Česky „počasí je krásné“, arabsky „to počasí krásné“.
هِيَ مِن لُبنان
Ona je z Libanonu
hija min lubnán: přísudkem je spojení s předložkou مِن. Kde čeština řekne „je z Libanonu“, arabštině stačí „ona z Libanonu“.
السَّيّارَةُ جَديدَة
Auto je nové
as-sajjáratu džadída: podmět ženského rodu (na ة) chce přísudek ženského rodu, také na ة. Česky je „auto“ středního rodu, ale shodu určuje arabské slovo.
مَرّاكُشُ مَدينَةٌ حَمْراءُ.
Marrákeš je červené město.
Vlastní jméno jako podmět (určité i bez ال) a neurčitý přísudek. Staré hradby z červené hlíny daly Marrákeši přezdívku „červené město“. حَمْراء je ženský tvar od أَحْمَر a shoduje se s مَدينَة.
أُمّي في المَطْبَخِ.
Máma je v kuchyni.
Přísudkem je spojení s předložkou a sloveso chybí; česky „Máma je v kuchyni“. „Moje máma“ je určitá díky koncovce ـي, a proto jí věta může začít.
القاهِرَةُ هِيَ عاصِمَةُ مِصْرَ.
Káhira je hlavní město Egypta.
Obě části jsou určité (عاصِمَةُ مِصْرَ je určité díky مِصْر), proto mezi ně vstoupí zájmeno هِيَ, ženského rodu jako القاهِرَة. Hraje tu roli českého „je“.
المَتْحَفُ لَيْسَ مَفْتوحاً اليَوْمَ.
Muzeum dnes není otevřené.
لَيْسَ popírá větu bez slovesa, podobně jako české „není“, a přísudek po něm přejde do akuzativu na -an: مَفْتوحاً, ne مَفْتوحٌ.
Kontrola k tomuto tématu se připravuje
Připravené nápovědy jsou zdarma
Procvičit v kurzu
Použijte tuto gramatiku ve cvičeních kurzu A1