Arabská abeceda má 28 písmen. První skupina přináší sedm z nich: ا ب ت ث ج ح خ. Jejich jména, výslovnost a čtyři poziční tvary, tečky, podle kterých se liší ب ت ث, a proč se alif nikdy nespojuje s písmenem za sebou.
Umím poznat, pojmenovat, vyslovit a napsat ا ب ت ث ج ح خ ve všech pozicích, rozlišit ب ت ث a ج ح خ podle teček a slyším rozdíl mezi ح a خ.
Podívejte se na tyto příklady. Dokážete rozpoznat gramatický vzorec?
باب
dveře
بَيْت
dům
ثَلاثَة
tři
حَبّ
zrní, semena
Zaměřte se na zvýrazněné části. Co mají společného?
Arabská abeceda má 28 písmen a tato první skupina z nich představuje sedm. Všech 28 písmen jsou souhlásky; tři z nich (ا و ي) navíc zapisují dlouhé samohlásky á, ú, í. Píše se a čte zprava doleva a většina písmen se spojuje s oběma sousedy, takže jedno písmeno má až čtyři tvary: samostatný, počáteční, prostřední a koncový.
Spojované písmo znáte ze školního psacího písma: i v českém psacím „a“ se tahy navazují. Arabština ale píše spojitě i v tisku a písmeno při spojení viditelně mění podobu. V přepisu v tomto kurzu značíme délku čárkou, stejně jako čeština: á, í, ú.
| Písmeno | Jméno | Výslovnost | Samostatný, počáteční, prostřední, koncový tvar | Příklad |
|---|---|---|---|---|
| ا | أَلِف - alif | dlouhé á jako v „máma“; na začátku slova nese hamzu, krátký ráz v hrdle | ا ا ـا ـا | بابٌ - dveře |
| ب | باء - bá | jako české b v „bota“ | ب بـ ـبـ ـب | بَيْتٌ - dům |
| ت | تاء - tá | jako české t v „táta“ | ت تـ ـتـ ـت | تَمْرٌ - datle |
| ث | ثاء - thá | špička jazyka mezi zuby a vydechnout „s“; v češtině chybí | ث ثـ ـثـ ـث | ثَلاثَةٌ - tři |
| ج | جيم - džím | jako dž v „džem“; v Egyptě g | ج جـ ـجـ ـج | جَمَلٌ - velbloud |
| ح | حاء - há (hrdelní) | silný neznělý výdech ze staženého hrdla, bez chrčení; není to české h ani ch | ح حـ ـحـ ـح | حَليبٌ - mléko |
| خ | خاء - chá | jako české ch v „chléb“, jen o kousek hlouběji | خ خـ ـخـ ـخ | خُبْزٌ - chléb |
Podívejte se do tabulky znovu: ب ت ث mají tentýž tvar a liší se jen tečkami. Jedna dole (ب), dvě nahoře (ت), tři nahoře (ث). Druhá rodina je ج ح خ: tečka uvnitř oblouku (ج), bez tečky (ح), tečka nahoře (خ). Tečky tu hrají podobnou roli jako česká diakritika: „rada“ a „ráda“ dělí jedna čárka, بَيْتٌ (dům) a بِنْتٌ (dívka) dělí jen tečky nad a pod prostředním zoubkem. Pište je hned, ne „až potom“.
Většina písmen se napojuje na obě strany. Alif (ا) se napojí jen na písmeno před sebou, nikdy na to za sebou, takže další písmeno začíná znovu počátečním nebo samostatným tvarem. V بابٌ (báb, dveře) je první ب spojené s alifem, poslední ب stojí samo. Stejně se chová ještě pět písmen (د ذ ر ز و), potkáte je ve druhé a třetí skupině. Ostatní písmena této skupiny se spojují volně: بَحْث (výzkum) napíšete jedním nepřerušeným tahem.
ح a خ rozlišujte od prvního dne: حالٌ je „stav, rozpoložení“, خالٌ „strýc z matčiny strany“. Otázka كَيْفَ حالُ خالِكَ؟ potřebuje obě hlásky a český přepis „chál“ je nerozliší, poslouchejte nahrávku.
Uvnitř slova zapisuje alif dlouhé á: بابٌ. Délku česky mluvící slyší dobře, vždyť „pas“ a „pás“ jsou u nás dvě slova; jen ji nezkracujte z lenosti. Na začátku slova slouží alif jako podložka pro hamzu (ء), krátký ráz v hrdle. Ten čeština zná také: v pečlivé výslovnosti „na ulici“ se před u hlas na okamžik zastaví. Tak začíná أَخٌ (ach, bratr) i أَنا (ana, já).
Jména alif a bá sahají ke stejným féničanským písmenům jako řecká alfa a beta. Proto „alfabeta“, a z téhož principu, podle prvních písmen, vzniklo i naše „abeceda“.
Použijte tuto gramatiku ve cvičeních kurzu A1
Procvičovací cvičeníباب
dveře
báb: první ب má počáteční tvar a napojuje se na alif. Alif se s dalším písmenem nespojuje, a tak poslední ب stojí v samostatném tvaru, ne v koncovém. Á je dlouhé jako v českém „báby“.
بَيْت
dům
bajt: ب na začátku, ي uprostřed, ت na konci. ي tu nečteme jako samohlásku, ale jako j, podobně jako české „bajt“.
ثَلاثَة
tři
ث zazní dvakrát. Je to neznělé th z anglického „think“: špička jazyka mezi zuby a výdech. Češtině tahle hláska chybí, a tak ji studenti nahrazují s; přepis „thalátha“ je jen berlička, poslouchejte nahrávku.
حَبّ
zrní, semena
habb s fathou znamená „zrní, semena“; „láska“ je jiné slovo, حُبّ (hubb), s dammou. Obě končí zdvojeným b. ح je hluboký hrdelní výdech, ne obyčejné ه a ne české h.
حَجٌّ مَبْرورٌ!
Ať je vaše pouť přijata!
Takhle se blahopřeje tomu, kdo se vrátil z pouti do Mekky. حَجّ začíná hrdelním ح, ne českým ch, i když česky píšeme „hadždž“ nebo „hadž“. Na konci stojí ج se šaddou: dž se drží zdvojené. V مَبْرور má ب prostřední tvar a ر ani و se na další písmeno nenapojují.
كَيْفَ حالُ خالِكَ؟
Jak se má tvůj strýc, bratr tvé mámy?
V jedné větě obě hlásky: حال („stav“) s hrdelním ح a خال („strýc z matčiny strany“) s خ, tedy s naším ch. Zaměníte je a otázka ztratí smysl. Strýc z otcovy strany má vlastní slovo, عَمّ; čeština podobně rozlišovala „strýc“ a „ujec“.
جَدّي يُفْطِرُ عَلى ثَلاثِ تَمَراتٍ.
Můj dědeček přerušuje půst třemi datlemi.
ج otevírá جَدّي („můj dědeček“), ث zní dvakrát v ثَلاث a ت začíná تَمَرات („datle“). Za soumraku v ramadánu mnoho rodin přerušuje půst několika datlemi, často lichým počtem, a teprve potom zasedne k jídlu.
Kontrola k tomuto tématu se připravuje
Připravené nápovědy jsou zdarma
Procvičit v kurzu
Použijte tuto gramatiku ve cvičeních kurzu A1