Krátké samohlásky a vokalizace (taškíl)

Krátké samohlásky a další značky: harakát

Arabská písmena jsou souhlásky a ا و ي navíc zapisují dlouhé samohlásky. Krátké samohlásky a, u, i písmeny vůbec nejsou: jsou to malé značky nad souhláskou nebo pod ní, حَرَكات (harakát, „pohyby“). Sadu doplňují tři další značky: sukún (žádná samohláska), šadda (zdvojená souhláska) a tanwín (koncovka na -n).

Slovo „kolo“ má čtyři písmena a dvě z nich jsou samohlásky. كَتَبَ („napsal“) má tři písmena, ك ت ب, a tři a jsou jen značky nad nimi.

Krátká a dlouhá jsou dvě různá slova

Krátká samohláska je jen značka, dlouhá je obvykle značka plus písmeno: fatha + ا = á, damma + و = ú, kasra + ي = í. Výjimkou je malý svislý alif v هٰذا a ذٰلِكَ: dlouhé á bez písmene. Tady má česky mluvící náskok. Čeština rozlišuje délku stejně vážně: „pas“ a „pás“, „drahá“ a „draha“. V arabštině to funguje úplně stejně: جَمَلٌ (džamal) je velbloud, جَمالٌ (džamál) je krása; كَتَبَ (kataba) „napsal“, كاتِبٌ (kátib) „spisovatel“. Jen se nenechte zmást tím, že arabština délku nepíše čárkou, ale celým písmenem.

Sukún: souhláska „odpočívá“

Kroužek sukúnu říká, že za souhláskou žádná samohláska nenásleduje: قَلْبٌ je qal-b, بَيْتٌ je baj-t. Samo slovo znamená „klid“.

Šadda: vyslovte dvakrát

Šadda (malá značka připomínající w) znamená, že se písmeno píše jednou, ale vyslovuje dvakrát, s krátkým podržením: مُعَلِّمٌ je mu-‘al-lim, ne mu-‘a-lim. Tady čeština pomůže méně: zdvojenou souhlásku vyslovuje jen na švu slova, jako v „rozzlobit“ nebo „nejjasnější“, a v „vana“ nebo „kasa“ ji nemá vůbec. V arabštině šadda mění význam: دَرَسَ (darasa) „studoval“, دَرَّسَ (darrasa) „učil, vyučoval“. Značka samohlásky se píše i na zdvojené písmeno, nad šaddu nebo těsně pod ni.

Tanwín: koncovka na -n

Zdvojená značka samohlásky na konci podstatného nebo přídavného jména přidává -n: كِتابٌ kitábun, كِتاباً kitában, كِتابٍ kitábin. Tři samohlásky jsou tři pádové koncovky: nominativ -u, akuzativ -a, genitiv -i. Pády vás nevyděsí, čeština jich má sedm, arabština jen tři. Samotné -n obvykle značí neurčitost, „nějaká kniha“. Čeština členy nemá, a proč tedy na -n záleží, uvidíte v tématu o členu. Tvar na -an se píše s alifem navíc (شُكْراً, šukran), kromě slov na ة (مَدينَةً), na ى (مَقْهًى) a obvykle na ـاء (ماءً). Když přijde člen, tanwín mizí: الكِتابُ, ta kniha. Mnoho jmen si ho nechává, i když jsou určitá (مُحَمَّدٌ), a některá slova ho nemají nikdy. Na konci věty se krátká koncovka většinou nevyslovuje: هٰذا كِتابٌ se čte hádhá kitáb.

Další značky, které uvidíte

Hamza (ء) je ráz v hrdle; madda (آ) je hamza s dlouhým á, jako v آخِرٌ (áchir, poslední); malý svislý alif (ـٰ) zapisuje dlouhé á v několika častých slovech: هٰذا, ذٰلِكَ, اللّٰه.

Čtení bez samohlásek

Noviny, nápisy, romány a weby harakát vynechávají. Plnou vokalizaci najdete v Koránu, dětských knihách a učebnicích, jako je tento kurz. Samotná písmena كتب mohou být كَتَبَ („napsal“), كُتُبٌ („knihy“) nebo كُتِبَ („bylo napsáno“) a čtenář rozhodne podle souvislosti a podle vzorce slova.

Trochu podobnou dovednost už máte. Kdo četl zprávu napsanou „bez hacku a carek“, ví, že „byt“ a „být“ nebo „pani“ a „paní“ rozliší podle souvislosti. Arabský čtenář dělá totéž, jen se všemi krátkými samohláskami. Proto se každé slovo učte i se samohláskami: vzorce, které si osvojíte, vám později dovolí číst bez nich.