Přivlastňovací zájmenné přípony

كِتابي - „moje kniha“ jedním slovem

Česky je „moje kniha“ dvě slova a můžete je i prohodit: „kniha moje“. Arabština v tomhle spojení samostatné slovo nemá: „můj“ je koncovka, která přiroste ke konci podstatného jména. كِتاب - kniha, كِتابي - moje kniha. Arabská gramatika těmto koncovkám říká připojená zájmena (الضَّمائِرُ المُتَّصِلَةُ). Stejná sada s jednou změnou slouží i jako předmět slovesa („viděl jsem ho“), o tom je samostatné téma.

Koncovky jsou -í (můj), -ka a -ki (tvůj, k muži a k ženě), -hu (jeho), -há (její), -ná (náš), -kum (váš) a -hum (jejich). Pečlivá psaná arabština má ještě -kunna a -hunna pro skupinu samých žen. Krátká samohláska před koncovkou je pádová koncovka: كِتابُكَ (kitábuka), ale po předložce في كِتابِكَ (fí kitábika) - v tvé knize. Po i se samo -hu změní v -hi: في بَيْتِهِ - v jeho domě.

„Tvůj“ má rod

Českému „tvůj“ je jedno, s kým mluvíte: „Júsufe, to je tvoje kniha?“ i „Fatimo, to je tvoje kniha?“ znějí stejně. Arabština rozlišuje: كِتابُكَ Júsufovi, كِتابُكِ Fatimě. Říct ženě -ka je jedna z nejodolnějších chyb česky mluvících, a tak si před každým „tvůj“ ověřte, komu věta patří.

„Jeho“ a „její“ u věcí fungují jako v češtině, podle rodu slova: „To je dům, jeho dveře jsou zelené“, „To je auto, jeho barva je bílá“. Arabsky je dům (بَيْت) mužského rodu, jeho dveře jsou بابُهُ; auto (سَيّارَة) je ženského rodu, jeho barva je tedy لَوْنُها, „její“. Rod se bere z arabského slova: kniha (كِتاب) je mužská, a tak její obálka je غِلافُهُ, s koncovkou „jeho“.

Slovo s koncovkou už je určité

„Moje kniha“ je docela konkrétní kniha, a tak koncovka zastane práci členu a obojí na jednom slově nebývá: كِتابي, nikdy *الكِتابي. Přídavné jméno za takovým slovem ale člen dostane, jako za každým určitým podstatným jménem, a právě ten člen odliší spojení od věty:

• بَيْتي الجَديدُ - můj nový dům (spojení)
• بَيْتي جَديدٌ - Můj dům je nový. (věta)

ة se otevře v ت

Ženské podstatné jméno na ة ho změní v ت, jakmile přijde koncovka: سَيّارَة - سَيّارَتي. Uslyšíte to jasně: na konci slova zní ة jako prosté a, sajjára, před koncovkou se objeví zřetelné t, sajjáratí. Stejně غُرْفَة - غُرْفَتُها (její pokoj), جَدَّة - جَدَّتي (moje babička).

Slovo „svůj“ neexistuje

Čeština rozlišuje „Ahmad vzal svou knihu“ a „Ahmad vzal jeho knihu“; ve druhé větě je kniha cizí. Arabština ten rozdíl nemá: أَخَذَ أَحْمَدُ كِتابَهُ může znamenat obojí a čí je kniha, napoví situace. Když překládáte „svůj“, dejte koncovku té osoby, o kterou jde: „vzal jsem svou knihu“ je أَخَذْتُ كِتابي, „máme rádi své město“ نُحِبُّ مَدينَتَنا.

„Klíček od mého auta“: koncovka na posledním slově

V řetězu podstatných jmen (idáfa) stojí vlastník na konci, a tak koncovka přiroste k poslednímu slovu: مِفْتاحُ سَيّارَتي - klíček od mého auta, doslova „klíček auta-mého“. První slovo zůstává bez الـ jako v každé idáfě.

„Moje“ samostatně: لي

Když „moje“ stojí samo jako přísudek, arabština použije لي, „mně, patřící mně“: هٰذا الكِتابُ لي - ta kniha je moje. Pro „moje kniha“ uvnitř věty funguje jen koncovka: كِتابي.