Osobní zájmena

Osobní zájmena: أَنا، أَنْتَ، أَنْتِ، هُوَ، هِيَ...

Samostatná arabská zájmena rozlišují osobu, číslo a rod. Čísla jsou tři, ne dvě: jednotné, dvojné (právě dva) a množné. A rod se ozývá i ve druhé osobě: „ty“ muži a „ty“ ženě jsou dvě různá slova.

Rod se nerozlišuje na třech místech: أَنا („já“), نَحْنُ („my“) a dvojná أَنْتُما a هُما, která platí pro muže i ženy.

Žádné „jsem, je, jsou“

Tady čeština svádí k chybě. Česky řekneme „Já jsem student“ a sloveso „být“ je nutné. Arabština ho v přítomném čase vynechává: أَنا طالِبٌ, doslova „já student“; هِيَ مِنْ تونِسَ, „ona z Tuniska“. Přidávat slovo za „jsem“ je nejčastější chyba začátečníků (víc v tématu o jmenné větě).

أَنْتَ, nebo أَنْتِ

České „ty“ platí pro každého, arabština volí podle posluchače: أَنْتَ (anta) muži, أَنْتِ (anti) ženě. Bez vokalizace se obojí píše أنت, takže poslouchejte poslední samohlásku. Princip znáte z minulého času: „byl jsi“ muži, „byla jsi“ ženě. Arabština ten rozdíl dělá i v zájmenu, v „tvůj“ (اِسْمُكَ / اِسْمُكِ) a ve slovesech přítomného času.

Vykání v běžné řeči neexistuje

Tohle je hlavní past. České „vy“ je množné číslo i zdvořilé oslovení jednoho člověka („Paní doktorko, půjdete s námi?“). Arabské أَنْتُمْ je v běžné řeči jen množné. Jednoho člověka, i staršího a váženého, oslovíte أَنْتَ nebo أَنْتِ a úctu vyjádříte oslovením a ustálenými frázemi: يا أُسْتاذُ, حَضْرَتُكَ, تَفَضَّلْ. Kdo z české zdvořilosti řekne jednomu člověku أَنْتُمْ, mluví k němu jako ke skupině.

Oni a ony: tohle už znáte

Čeština v množném čísle rod rozlišuje: „oni přišli“ o mužích, „ony přišly“ o ženách, a smíšená skupina dostane mužský tvar („Petr a Jana přišli“). Arabština to dělá stejně: هُمْ jako „oni“, هُنَّ jako „ony“, jen pro skupiny samých žen. Smíšená skupina bere mužský tvar, proto budete أَنْتُمْ a هُمْ potřebovat mnohem častěji. Mnohá nářečí tvary pro ženy téměř nepoužívají.

Dvojné číslo

V češtině je dvojné číslo zkamenělinou („rukama, očima, dvěma“), v arabštině žije: هُما أَخَوانِ - ti dva jsou bratři; أَنْتُما - vy dva. Zatím je stačí poznávat.

Žádné „ono“

Stejně jako v češtině nahradí věc zájmeno jejího rodu. Rod se ale bere z arabského slova a s českým se často nekryje: أَيْنَ الكِتابُ؟ - هُوَ عَلى الطّاوِلَةِ. (Kde je ta kniha? - Je na stole.) Česky je kniha „ona“, arabsky „on“, هُوَ. Střední rod arabština nemá, takže české „ono“ (okno, město) se vždy změní v هُوَ nebo هِيَ: المَدينَةُ جَميلَةٌ، هِيَ قَديمَةٌ جِدّاً. (To město je krásné, je velmi staré.)

Kdy zájmeno odpadá

Tohle znáte z češtiny: sloveso samo říká, kdo jedná, a zájmeno je zbytečné. Jako české „Bydlím v Praze“ bez „já“ je i أَسْكُنُ في دِمَشْقَ, bydlím v Damašku. أَنا přidáte pro důraz nebo kontrast, stejně jako české „Já bydlím v Damašku, a on v Aleppu“: أَنا أَسْكُنُ في دِمَشْقَ، وَهُوَ في حَلَبَ. Ve větě bez slovesa ale zájmeno zůstává: أَنا طالِبٌ.

Výslovnost: أَنا je ana s krátkým koncovým a, alif je tu jen pravopis. هُوَ a هِيَ začínají lehkým neznělým výdechem, ne českým znělým h.