Budoucí čas s سـ a سوف

سَـ a سَوْفَ: budoucnost je přítomnost se značkou

Arabština nemá zvláštní časování budoucího času. Vezme se přítomný čas a před něj se dá سَـ, psané dohromady se slovesem, nebo samostatné slovo سَوْفَ (saufa): أَكْتُبُ - píšu, سَأَكْتُبُ nebo سَوْفَ أَكْتُبُ - napíšu, budu psát. Nic jiného se nemění: předpona osoby i koncovka zůstanou jako v přítomném čase.

Česky mluvícímu je to bližší, než se zdá. I naše „napíšu“ vypadá jako přítomný čas s předponou: „píšu“ - „napíšu“. Rozdíl je v tom, že česká předpona mění vid a my musíme volit mezi „napíšu“ a „budu psát“. Arabština volit nemusí: سَأَكْتُبُ pokryje obojí. A žádné „budu“ s infinitivem; infinitiv arabština nemá, za سَوْفَ jde hotový tvar s předponou osoby.

سَـ si nechá první písmeno slovesa, a tak u „já“ zůstane hamza napsaná: سَـ + أَكْتُبُ = سَأَكْتُبُ (sa-aktubu). Všimněte si i سَتَذْهَبُ: stejně jako v přítomném čase je to „půjdeš“ (muži) i „půjde“ (ona).

سَـ, nebo سَوْفَ?

Obojí znamená „budu, bude“. Mnoho učebnic tvrdí, že سَـ je blízká budoucnost a سَوْفَ vzdálená. Tak to viděli staří arabští gramatici, moderní jazyk ale ten rozdíl nedrží a Wrightova gramatika označuje سَـ prostě za krátký tvar سَوْفَ. V praxi je سَـ běžná volba ve zprávách i ve formální řeči (mluvené dialekty mají pro budoucnost jiné značky, třeba حَـ nebo رَحْ); سَوْفَ, samostatné slovo, je časté v psaném textu a v projevech. Zvolte سَـ a nespletete se.

Přítomný čas už může znamenat budoucnost

Stejně jako české „Zítra odjíždím“ mluví arabský přítomný čas se slovem „zítra“ často o budoucnosti: أُسافِرُ غَداً - zítra odjíždím. سَـ budoucnost jen výslovně označí.

„Nebudu“: لَنْ

Česky se budoucnost popírá stejným ne-: „nenapíšu“, „nebudu psát“. Arabská budoucnost má vlastní částici, لَنْ, která سَـ nahradí, nepřidá se k ní. Po لَنْ sloveso změní tvar: koncové -u se změní v -a a koncovky -úna a -ína ztratí n.

• لَنْ أَذْهَبَ - nepůjdu
• لَنْ تَتَأَخَّري - nepřijdeš pozdě (ženě)
• لَنْ يَذْهَبوا - nepůjdou

Nikdy *لَنْ سَأَذْهَبُ a nikdy لا před tvarem se سَـ: to je přenesené české ne- tam, kde má arabština vlastní částici. V některých moderních textech potkáte سَوْفَ لا + přítomný čas, standardní zápor budoucnosti je ale لَنْ.

„Bude“: سَيَكونُ

Budoucí tvar كانَ je سَيَكونُ a přísudek za ním je v akuzativu, stejně jako po كانَ: سَيَكونُ الجَوُّ بارِداً - bude zima. Pomůže čeština: „Bude lékařem“, po „bude“ 7. pád, arabsky po سَيَكونُ akuzativ: سَيَكونُ طَبيباً. „Budu mít“ je سَيَكونُ عِنْدي.

إِنْ شاءَ اللّٰهُ

Arabský plán do budoucna velmi často končí slovy إِنْ شاءَ اللّٰهُ, „bude-li Bůh chtít“, a říkají je věřící i nevěřící: سَأَراكَ غَداً إِنْ شاءَ اللّٰهُ - uvidíme se zítra, dá-li Bůh. Nejbližší české vyjádření je právě „dá-li Bůh“ nebo „dej Bůh“, jak by řekla babička. Většinou to znamená „ano“; jak pevné, napoví tón a situace.