Přítomný čas

المُضارِعُ - přítomný čas

České sloveso nese osobu na konci: „píš-u, píš-eš, píš-e, píš-eme, píš-ete, píš-ou“, a oko je zvyklé dívat se na koncovku. Arabština přesouvá osobu na začátek slova, do předpony, a tři kořenová písmena ك ت ب zůstávají uprostřed. Koncovky také existují, v této tabulce u tří tvarů.

Čtěte první písmeno

Většinu práce odvedou čtyři předpony: أ „já“, ت „ty“ a „ona“, ي „on“ a „oni“, ن „my“. Rozlišit je pomohou tečky: ت má dvě nahoře, ي dvě dole, ن jednu nahoře. Naučte oko začínat prvním písmenem slovesa, ne koncem.

Jeden tvar pro dva lidi

تَكْتُبُ znamená „píšeš“ (muži) i „ona píše“. Rozliší je situace nebo zájmeno. Čeština takové shody také zná: „píšete“ může být vykání jednomu člověku i oslovení skupiny, a vždycky se to ze situace pozná.

„Ty“ muži a „ty“ ženě

České sloveso ukazuje rod oslovené osoby jen v minulém čase: „psal jsi“, „psala jsi“; „píšeš“ je pro všechny stejné. Arabština rozlišuje i v přítomném čase: muži تَكْتُبُ, ženě تَكْتُبينَ. Fatimy se proto zeptáte ماذا تَدْرُسينَ؟ - co studuješ?, ne ماذا تَدْرُسُ. Tvar bez ـينَ řečený ženě je typická chyba česky mluvících, protože naše „píšeš“ rod nezná.

Samohláska uprostřed patří ke slovesu

Samohláska za druhým kořenovým písmenem se u sloves liší a učí se s každým slovesem: يَكْتُبُ (u), يَذْهَبُ (a), يَجْلِسُ (i). Je to podobné, jako když se česky učíte, že je „píšu“, ale „dělám“ a „prosím“. Nápověda: je-li v kořeni hrdelní hláska, bývá samohláska a: يَفْتَحُ - otevírá, يَذْهَبُ - jde. Slovník uvádí oba tvary najednou: كَتَبَ يَكْتُبُ.

Jeden tvar pro „píšu“ i „právě píšu“

Tady má čeština štěstí: „píšu“ znamená „píšu obvykle“ i „právě teď píšu“, a arabské أَكْتُبُ funguje stejně. Budoucnost vznikne předponou سَـ nebo slovem سَوْفَ před týmž tvarem: سَأَكْتُبُ - budu psát, napíšu. Žádné „budu“ s infinitivem; za سَـ jde hotový tvar. Zápor je لا před slovesem: لا أَكْتُبُ - nepíšu.

Zájmeno není nutné

Předpona už řekla, kdo jedná, a tak se zájmeno obvykle vynechává: أَسْكُنُ في دِمَشْقَ - bydlím v Damašku. Čeština dělá totéž: „Píšu dopis“, „Jdu domů“. Zájmeno přidává důraz, jako české „Já píšu, a on čte“: أَنا أَكْتُبُ، وَهُوَ يَقْرَأُ. Zájmeno, které k předponě nesedí, je chyba: *أَنا يَكْتُبُ je „já píše“.

Co uslyšíte

Při pečlivém čtení se koncové u vyslovuje (aktubu), v běžné řeči často odpadá (aktub). Některá častá slovesa mají v předponě u místo a: أُريدُ - chci, يُحِبُّ - miluje, má rád. Písmena předpon jsou stejná, mění se jen samohláska.