Rozkazovací způsob

اُكْتُبْ! - jak vzniká rozkaz

Český rozkazovací způsob vychází z kmene přítomného času: „píš-ou“ - „piš“, „dělaj-í“ - „dělej“. Arabský také, z tvaru pro „ty“. Vezměte تَكْتُبُ („píšeš“), odstraňte koncovou samohlásku (تَكْتُبْ) a předponu تَـ. Zbude كْتُبْ, slovo se dvěma souhláskami na začátku. Tak arabské slovo začínat nesmí, a tak se před něj přidá pomocná samohláska, psaná na alifu: اُكْتُبْ (uktub) - piš!

u, nebo i?

Pravidlo je jediné: má-li kmen samohlásku u, je pomocná samohláska také u; ve všech ostatních případech i. Pomocnou samohláskou a nebývá; a na začátku tvaru jako أَرْسِلْ patří k vlastní hamze slovesa.

Muži, ženě, více lidem

Tady se musí české ucho přeladit. Naše „jdi“ neprozradí, jestli mluvíte k Janě, nebo k Petrovi; rozlišujeme ale „jdi“ a „jděte“, a to i ze zdvořilosti k jednomu člověku. Arabština je nastavená obráceně: vykání jednomu člověku v běžné řeči nezná, pohlaví posluchače, je-li jeden, ale rozkaz prozradí vždycky (dvěma lidem, mužům i ženám, se říká stejně: اُكْتُبا). Koncovky jsou stejné jako v přítomném čase: -í ženě, -ú více lidem (psané s němým alifem).

Prodavač řekne Fatimě اِذْهَبي a Júsufovi اِذْهَبْ a obojí zní stejně zdvořile. Proto v překladech píšeme jednou „jdi“, jindy „jděte“, podle situace, ne podle arabského tvaru. A ještě jedna úleva: český rozkaz potřebuje vid, „piš“, nebo „napiš“, „čti“, nebo „přečti“. Arabský ne: اُكْتُبْ je obojí.

Bez pomocné samohlásky

Začíná-li kmen po odstranění předpony samohláskou, nic se nepřidává. Tak se chová mnoho běžných sloves: تُسافِرُ - سافِرْ (jeď, cestuj), تَتَفَضَّلُ - تَفَضَّلْ (prosím, pojďte dál, poslužte si), تُساعِدُ - ساعِدْني (pomoz mi). Všimněte si: české „pomoz mi“ má 3. pád, arabská koncovka -ní je „mě“. Slovesa jako أَرْسَلَ si drží vlastní hamzu s a: أَرْسِلْ - pošli! A několik nejčastějších sloves je krátkých a nejlíp se naučí jako slovíčka: قُلْ (řekni), خُذْ (vezmi), كُلْ (jez), قِفْ (stůj), لُفَّ (zatoč), اِمْشِ (jdi pěšky).

„Nepiš!“

Česky je zákaz prostě ne- před rozkazem: „nepiš“, „neodcházej“. Arabsky to nejde: před rozkazovací způsob se لا nedává. Zákaz se staví z لا a přítomného času bez koncové samohlásky: لا تَكْتُبْ, doslova „ne-píšeš“; لا تَذْهَبي - neodcházej (ženě); لا تَنْسَوْا - nezapomeňte (více lidem). *لا اُكْتُبْ je doslovně přenesené české „nepiš“. Známý příklad jsou slova z Koránu لا تَحْزَنْ إِنَّ اللّٰهَ مَعَنا - nermuť se, Bůh je s námi.

Ve větě

• Pomocná samohláska za jiným slovem zmizí: وَاكْتُبْ se čte wa-ktub.
• Před الـ se koncový sukún změní v i, aby se slova spojila: اِفْتَحِ البابَ - otevři dveře; خُذِ الشّارِعَ الثّانِيَ - zabočte do druhé ulice.
• Holý rozkaz není v arabštině hrubý. Přidejte مِنْ فَضْلِكَ (muži) nebo مِنْ فَضْلِكِ (ženě), „prosím“, nebo začněte لَوْ سَمَحْتَ, jako české „buďte tak laskav“, a prosba zní zcela zdvořile.