Muset: يَجِبُ أَنْ + subjunktiv

يَجِبُ أَنْ - „je nutné, aby“

Čeština časuje „musím, musíš, musí“. يَجِبُ znamená „je nutné“ a podle osoby se nemění nikdy. Osobu nese sloveso za أَنْ („že, aby“):

Co أَنْ dělá se slovesem

Po أَنْ stojí sloveso v subjunktivu (المُضارِعُ المَنْصوبُ): koncové -u se mění v -a (تَذْهَبُ - تَذْهَبَ) a koncovky -īna a -ūna ztrácejí ن (تَذْهَبينَ - تَذْهَبي, تَذْهَبونَ - تَذْهَبوا, s nevyslovovaným alifem). V řeči koncová samohláska často odpadá, takže změna je nejdůležitější při čtení a psaní.

Čeština dává po „musím“ infinitiv: musím jít. Arabština infinitiv nemá a říká doslova „je nutné, abych šel“. Stavba s „aby“ vám tedy není cizí; v arabštině je to ta běžná. Stejné أَنْ + subjunktiv stojí po أُريدُ أَنْ (chci) a يُمْكِنُ أَنْ (je možné).

Na úrovni A1 stavte větu s أَنْ + slovesem v osobě. Na cedulích a v návodech ale potkáte i druhou stavbu, يَجِبُ + slovesné podstatné jméno: يَجِبُ ارْتِداءُ الكِمامَةِ - nošení roušky je povinné.

Kdo musí: عَلى

Osobu připojte k předložce عَلى, „na“: يَجِبُ عَلَيَّ أَنْ أَذْهَبَ, nebo jen عَلَيَّ أَنْ أَذْهَبَ - je to na mně, musím jít. České „je to na tobě“ vystihuje logiku přesně.

Sloveso za أَنْ i tak nese osobu: عَلَيْكِ أَنْ تَسْتَريحي - musíš si odpočinout (k ženě).

Nesmíš, nemusíš

Čeština odlišuje „nesmíš“ od „nemusíš“ dvěma různými slovesy. Arabština má jedno sloveso a rozdíl dělá místo, kde stojí لا:

• يَجِبُ أَلّا تَعْمَلَ اليَوْمَ - dnes nesmíš pracovat. Zápor stojí za أَنْ; أَنْ + لا se píše أَلّا (vidět je i أَنْ لا).
• لا يَجِبُ أَنْ تَعْمَلَ اليَوْمَ - dnes nemusíš pracovat. Zápor stojí před يَجِبُ, přesně jako „ne-“ v „nemusíš“.
• لَيْسَ عَلَيْكَ أَنْ تَدْفَعَ - nemusíš platit.

Pozor na živou arabštinu: takhle to rozlišuje pečlivý, spisovný úzus. V novinách, na cedulích i v běžné řeči se لا يَجِبُ أَنْ velmi často používá ve smyslu „nesmíš“. Když tedy něco zakazujete, pište يَجِبُ أَلّا, které se jinak číst nedá; „nemusíš“ jednoznačně vyjádří لَيْسَ عَلَيْكَ أَنْ. Když لا يَجِبُ أَنْ čtete, rozhodne kontext.