كان a její sestry

كانَ - „byl“: minulost věty bez slovesa

V přítomném čase se arabština bez slovesa „být“ obejde: البَيْتُ كَبيرٌ, „dům (je) velký“. Kde čeština řekne „je“, arabština nemá nic. V minulosti ale sloveso přijde v obou jazycích: česky „byl“, arabsky كانَ. كانَ البَيْتُ كَبيراً - dům byl velký.

Mění se koncovka přísudku

Všimněte si: كَبيراً, ne كَبيرٌ. Po كانَ přejde přísudek do akuzativu, podmět zůstane v nominativu. Tady vám čeština opravdu pomůže. I u nás: „Jsem student“, ale „Byl jsem studentem“, po „být“ může podstatné jméno přejít do 7. pádu. Arabština dělá totéž, jen s jiným pádem: أَنا طالِبٌ - كُنْتُ طالِباً.

Jeden rozdíl: čeština nechává volbu, „byl student“ i „byl studentem“ jsou správně, a přídavné jméno zůstává v 1. pádě („byl jsem unavený“). Arabština volbu nemá, po كانَ je vždy akuzativ, i u přídavného jména: كَبيراً. Typická chyba je *كانَ البَيْتُ كَبيرٌ: كانَ tam je, koncovka zůstala.

Jsou to obyčejné koncovky minulého času, jen se posune střed slova. كانَ má dlouhé á (kána), ale před koncovkou začínající souhláskou se zkrátí v u: كُنْتُ (kuntu), كُنّا (kunná). Všimněte si i rozdílu: české „byl jsem“ a „byla jsem“ rozlišují rod mluvčího, arabské كُنْتُ je pro muže i ženu stejné a rod ukáže přídavné jméno: كُنْتُ سَعيداً řekne muž, كُنْتُ سَعيدَةً žena.

Jak akuzativ vypadá

• neurčité slovo dostane -an, psané s alifem: كانَ الجَوُّ حارّاً - bylo horko;
• na ة se alif nepíše: كانَتِ المَدينَةُ جَميلَةً - město bylo krásné; „město“ je česky střední, مَدينَة ženská, proto كانَتْ;
• mužský plurál na -úna se změní v -ína: كانوا مُهَنْدِسينَ - byli inženýři;
• slova, která -an nikdy nedostanou, jako سُعَداءُ („šťastní“), jen změní -u na -a: كُنّا سُعَداءَ.

V běžném textu bez vokalizace obvykle vidíte jen alif z -an; zbytek uslyšíte při čtení nahlas.

Budoucnost, zápor a „kdysi“

• سَيَكونُ - bude: سَيَكونُ الجَوُّ بارِداً غَداً - zítra bude zima. I tady je přísudek v akuzativu.
• لَمْ يَكُنْ - nebyl: لَمْ يَكُنْ عِنْدي وَقْتٌ - neměl jsem čas. Potkáte i ما كانَ.
• كانَ + sloveso v přítomném čase popisuje minulý zvyk, jako české nedokonavé „pracoval“ ve větě „Děda pracoval v pekárně“: كانَ جَدّي يَعْمَلُ في المَخْبَزِ.

„Sestry“ كانَ

Arabští gramatici řadí ke كانَ několik sloves, která fungují stejně: i po nich stojí přísudek v akuzativu. Odtud název „كانَ a její sestry“.

Česká paralela funguje i tady: „Sestra se stala lékařkou“, „Zůstal přítelem“; po „stát se“ a „zůstat“ je 7. pád. Kde čeština po „byl, stal se, zůstal“ dává 7. pád, tam arabština po كانَ, أَصْبَحَ, ظَلَّ zpravidla dává akuzativ.

„Byl jednou jeden“: كانَ bez přísudku

Má-li كانَ jen podmět a nic dalšího, znamená „byl, existoval“ a slovo zůstane v nominativu. Tak začínají arabské pohádky: كانَ يا ما كانَ - bylo nebylo.

„Měl jsem“: كانَ عِنْدي

Minulý čas od عِنْدي („mám“) se také tvoří s كانَ: كانَ عِنْدي وَقْتٌ, doslova „byl u mě čas“. To už není „bylo nebylo“: عِنْدي je tu přísudek, který stojí před podmětem وَقْتٌ, stejně jako v přítomném čase: عِنْدي وَقْتٌ. عِنْدي nemá koncovku, která by se mohla změnit, takže se tu -an neobjeví a podmět وَقْتٌ zůstane v nominativu. Tady čeština svede k chybě: „měl jsem“ je v češtině sloveso v 1. osobě, a tak studenti tvoří *كُنْتُ عِنْدي وَقْتٌ, „byl jsem u mě čas“. كانَ se ale shoduje s وَقْت, s věcí, kterou máte, ne se mnou.

Sloveso vpředu, sloveso v jednotném čísle

كانَ obvykle větu otevírá a na tom místě zůstává v jednotném čísle i před podmětem v množném čísle: كانَ الطُّلّابُ مَشْغولينَ - studenti byli zaneprázdnění. Když podmět stojí první, sloveso se shoduje úplně: الطُّلّابُ كانوا مَشْغولينَ.