Minulý čas

الماضي - minulý čas

Arabský minulý čas (الماضي, také perfektum) nemá předpony. Osobu, číslo a u „ty“ i rod ukazuje koncovka připojená ke kmeni: كَتَبْتُ - napsal jsem, كَتَبْنا - napsali jsme.

Co je podobné češtině

Český minulý čas nese osobu v pomocném slovese: „psal jsem“, „psal jsi“, a ve třetí osobě nic: „psal“. Arabština to má skoro stejně, jen „jsem“ a „jsi“ se přilepí na konec slovesa jako koncovka: كَتَبْتُ „psal jsem“, كَتَبْتَ „psal jsi“, a „on“ zůstane holý, كَتَبَ, jako české „psal“. Rod u „ty“ také znáte: „napsal jsi“ muži, „napsala jsi“ ženě. Arabština to rozliší koncovou samohláskou: كَتَبْتَ Júsufovi, كَتَبْتِ Marjam. A „já“ rod nemá: „napsal jsem“ i „napsala jsem“ je jedno كَتَبْتُ.

Poslouchejte poslední samohlásku

كَتَبْتُ (katabtu), كَتَبْتَ (katabta) a كَتَبْتِ (katabti) se liší jen koncovou samohláskou: já, ty (muži), ty (ženě). Kdo je zamění, udělá z „napsal jsem“ „napsala jsi“. كَتَبَتْ (katabat, „napsala“) má stejná písmena jako كَتَبْتُ, rozliší je jen vokalizace: u „ona“ je před ت fatha, u „já“ sukún. V textu bez vokalizace může ذهبت znamenat „šel jsem“, „šel jsi“ i „šla“ a rozhodne věta. Alif na konci ـوا se píše, ale nečte: كَتَبوا je katabú.

Tvar „on“ je tvar ze slovníku

كَتَبَ nemá žádnou koncovku, a proto ho slovníky uvádějí jako základní tvar. V českém slovníku by na jeho místě byl infinitiv „psát“, arabština ale infinitiv vůbec nemá. Když ve slovníku čtete „كَتَبَ - psát“, pamatujte, že doslova je to „napsal“.

„Psal“, nebo „napsal“?

Čeština v minulosti hned volí vid: „psal“, nebo „napsal“, „dělal“, nebo „udělal“. Arabština zvláštní tvar pro vid nemá: كَتَبْتُ الرِّسالَةَ je „napsal jsem dopis“ i „psal jsem dopis“ ve smyslu „stalo se“ („Psal jsi mu? - Psal.“). Děj, který v minulosti trval („psal jsem, když...“), se ale řekne كُنْتُ أَكْتُبُ: to je téma كانَ. Správné české sloveso napoví situace a slova jako أَمْسِ („včera“) nebo قَدْ („už“): قَدْ وَصَلَ - už dorazil.

Samohlásky a zkrácené tvary

• Většina základních sloves jde podle كَتَبَ: دَرَسَ (darasa), ذَهَبَ (dhahaba), سَكَنَ (sakana). Některá mají uprostřed i: فَهِمَ - pochopil, شَرِبَ - vypil, عَمِلَ - pracoval. Tu samohlásku se učte se slovem.
• Slovesa s dlouhým á uprostřed ho před souhláskovou koncovkou zkracují: نامَ → نِمْتُ (spal jsem), زارَ → زُرْتُ (navštívil jsem), كانَ → كُنْتُ (byl jsem).
• Před slovem se členem potřebují ـَتْ a ـْتُمْ spojovací samohlásku: أَكَلَتِ التُّفّاحَةَ (akalati t-tuffáha), كَتَبْتُمُ الدَّرْسَ.

Zápor minulosti je ما před slovesem: ما كَتَبْتُ - nenapsal jsem (v knižních textech لَمْ أَكْتُبْ). Ne لا: české ne- tu neradí.