Idáfa (přivlastňovací vazba)

كِتابُ الطّالِبِ - „kniha toho studenta“

Tady má česky mluvící štěstí. Čeština dává nejdřív věc, pak vlastníka, a vlastníka do 2. pádu: „kniha studenta“, „dveře domu“, „auto otce“. Arabština to dělá úplně stejně: كِتابُ الطّالِبِ - kniha studenta, بابُ البَيْتِ - dveře domu, مَدينَةُ دِمَشْقَ - město Damašek. I druhé arabské slovo stojí v genitivu, s kasrou na konci. Arabská gramatika tomu říká إِضافة (idáfa), „připojení“.

Jednu českou možnost ale arabština nemá: přivlastňovací přídavné jméno s vlastníkem vpředu. „Tátovo auto“ nebo „studentova kniha“ musíte převést na „auto táty“, „kniha studenta“.

Pravidlo 1: první slovo je holé

Tohle vám čeština neporadí, protože členy nemá. Jde přece o tu konkrétní knihu, a tak česky mluvící dávají الـ tam, kde se určitost zdá logická, na první slovo: *الكِتابُ الطّالِبِ. Je to nejčastější a nejodolnější chyba. První slovo idáfy nedostane nikdy ani الـ, ani tanwín, i když se chápe jako určité; *كِتابٌ الطّالِبِ je také špatně. Podle té „holosti“ idáfu při čtení poznáte: dvě podstatná jména za sebou a první bez الـ i bez tanwínu.

Pravidlo 2: o určitosti rozhoduje poslední slovo

Česky se rozdíl pozná jen ze souvislosti: „kniha studenta“ může znamenat obojí. Potřebujete-li „jedna ze studentových knih“ (vlastník známý, kniha jedna z mnoha), arabština idáfu opustí a vezme předložku لِـ: كِتابٌ لِلطّالِبِ.

Pád prvního slova podle role, jako v češtině

Také české první slovo se mění, kdežto druhé zůstává ve 2. pádě: „dům dědečka je velký“, ale „bydlím v domě dědečka“. Arabsky stejně: بَيْتُ جَدّي كَبيرٌ - dům mého dědečka je velký; أَسْكُنُ في بَيْتِ جَدّي - bydlím v domě svého dědečka. V běžném čtení koncové samohlásky často odpadají, jedno ale slyšet je vždy: ة prvního slova se otevře v t. سَيّارَةُ أَبي zní sajjáratu abí, غُرْفَةُ نَوْمٍ ghurfatu naum. Je to stejné t jako v سَيّارَتي, „moje auto“.

Přídavné jméno až na konci

Čeština dává přídavné jméno dopředu: „nová kniha studenta“. Mezi slova idáfy nesmí nic vstoupit, a tak přídavné jméno jde až za celou idáfu a shoduje se se slovem, které popisuje. S plnými koncovkami je slyšet, ke kterému: كِتابُ الطّالِبِ الجَديدُ - nová kniha studenta (-u jako كِتابُ); كِتابُ الطّالِبِ الجَديدِ - kniha nového studenta (-i jako الطّالِبِ). Bez koncovek vypadají stejně a rozhodne souvislost. Přídavné jméno dostane الـ, protože idáfa s určitým posledním slovem je určitá celá.

Řetězy, nápisy a otázka „čí?“

Idáfa může mít tři slova i víc a الـ smí mít stále jen poslední: مِفْتاحُ سَيّارَةِ أَبي - klíček od auta mého otce; بابُ بَيْتِ المُدَرِّسِ - dveře domu učitele. České řetězy 2. pádů („dveře domu učitele“) jsou postavené stejně. Idáfy uvidíte na každé ceduli a v každém kalendáři: جامِعَةُ القاهِرَةِ - Káhirská univerzita, يَوْمُ الجُمُعَةِ - pátek, عيدُ الفِطْرِ - svátek přerušení půstu, فِنْجانُ قَهْوَةٍ - šálek kávy. Tak fungují i slova pro místo: أَمامَ البَنْكِ - před bankou. A otázka „čí?“ je idáfa s مَنْ, „kdo“: مَفاتيحُ مَنْ هٰذِهِ؟ - čí jsou to klíče?, doslova „klíče koho to?“.