Přídavná jména

الصِّفَةُ - přídavné jméno

Začněme dobrou zprávou: shodu přídavného jména s podstatným v rodě máte v krvi. „Velký dům“ a „velká škola“ fungují v arabštině stejně: بَيْتٌ كَبيرٌ / مَدْرَسَةٌ كَبيرَةٌ. Znakem ženského rodu je ة, stejně jako u podstatného jména: كَبير → كَبيرَة. Rozdíly jsou dva. Pořadí je obrácené: přídavné jméno stojí za podstatným, doslova „dům velký“; výjimku, 3. stupeň před podstatným jménem (أَكْبَرُ مَدينَةٍ, největší město), poznáte u stupňování. A kopíruje nejen rod, číslo a pád, ale i určitost, tedy člen الـ, který čeština nemá.

Tři tvary, rozdíl jednoho členu

Česky se „velký dům“ a „Dům je velký.“ liší slovosledem a slovesem „je“. Arabsky mají oba stejné pořadí a sloveso chybí, takže rozdíl nese člen.

Klíčový je třetí řádek. Určité podstatné jméno a za ním neurčité přídavné jméno tvoří celou větu s nevysloveným „je“. Chcete-li „ten velký dům“ uvnitř delší věty, musí člen dostat i přídavné jméno: البَيْتُ الكَبيرُ جَميلٌ - ten velký dům je krásný. Zkouška sluchem: zní-li věta useknutě („ten velký dům... a co s ním?“), mají člen obě slova.

Určité nejen s الـ

Slovo je určité i s přivlastňovací koncovkou, jako vlastní jméno nebo jako první slovo určité idáfy, a přídavné jméno pak dostane الـ: كِتابي الجَديدُ - moje nová kniha; دِمَشْقُ القَديمَةُ - starý Damašek; بَيْتُ جَدّي الكَبيرُ - velký dům mého dědečka. U idáfy jde přídavné jméno až na konec, nikdy mezi obě slova.

Rod podle arabského slova, ne podle překladu

Tady české cítění zradí. „Kniha“ je u nás ženská, كِتاب mužský: كِتابٌ كَبيرٌ. „Město“ je střední, مَدينَة ženská: مَدينَةٌ كَبيرَةٌ. „Kuchyně“ je ženská, مَطْبَخ mužský: المَطْبَخُ صَغيرٌ - kuchyně je malá. Věřte písmenu ة. U několika slov bez ة si ženský rod pamatujte: الشَّمْسُ حارَّةٌ - slunce pálí; أُمٌّ طَيِّبَةٌ - hodná maminka.

Číslo: lidé a všechno ostatní

Poslední řádek překvapí každého, česky mluvící ale mají stopu po ruce. I čeština v množném čísle rozlišuje: životné od neživotných, „noví studenti“, „noví psi“, ale „nové domy“, a to „nové“ je stejné jako u žen, „nové knihy“. Arabština dělí jinak, na lidi a všechno ostatní, takže zvířata dává k věcem: množné číslo, které nepojmenovává lidi, má v moderní spisovné arabštině přídavné jméno v ženském rodě jednotného čísla, ať je jednotné číslo jakéhokoli rodu. البُيوتُ كَبيرَةٌ je doslova „domy je velká“. Klasické texty tu někdy mají i lomený plurál přídavného jména; koncovku ـونَ, která patří lidem, běžná próza tady nepoužívá.

Pád

S plnými koncovkami opakuje přídavné jméno pád podstatného jména, jako české „ve velkém domě“, „vidím velký dům“: في بَيْتٍ كَبيرٍ, رَأَيْتُ بَيْتاً كَبيراً. V běžném čtení koncovky odpadají, ة a الـ ale zůstávají, a právě v nich se chybuje nejčastěji.